Jsou chvíle, kdy se nás něco dotkne víc, než bychom sami čekali. Reakce, která zdánlivě neodpovídá situaci. Slova, pohled nebo drobná událost, která v nás spustí silné emoce – smutek, hněv, úzkost, zmatek. Často si pak říkáme: „Proč to tak prožívám?“ nebo „Vždyť o nic nejde…“

Pravda ale je, že nejde jen o ten jeden konkrétní moment. Tělo i psychika si pamatují víc, než si uvědomujeme. A co se nám děje teď, může být jen spouštěčem starších ran – věci, které v nás zůstaly nepochopeny, nevysloveny nebo zkrátka potlačeny. Taková reakce není slabost. Je to signál, že uvnitř stále něco čeká na pozornost a poodhalení.

Reakce, které se mohou zdát „přehnané“, jsou často naprosto přirozené odpovědi našeho těla i nervového systému. Může jít o záznam dřívějšího zklamání, zranění, odmítnutí nebo nenaplněné potřeby. Naše psychika funguje jako citlivý detektor – a když zachytí něco podobného, co už zná, spustí poplach. Ne proto, že bychom si to „vymýšleli“, ale protože touží po ochraně.

Někdy nás ale tyto silné reakce mohou zaskočit natolik, že před nimi začneme utíkat. Potlačíme je, zlehčíme, nebo se přes ně rychle přeneseme. Jenže neprožité emoce nikam nemizí. Ukládají se v těle, hromadí se v nervovém systému a časem se mohou začít projevovat jako úzkost, napětí, únava nebo psychosomatické potíže.

V bezpečném a citlivě vedeném prostředí můžeme své reakce zkoumat beze strachu. Můžeme se k nim přiblížit, pochopit jejich kořeny – a tím jim dát možnost se proměnit. Co bylo dřív bolestivé nebo těžké, může dostat úplně nový význam, nové místo v našem příběhu.

Závěrem

Pokud vás něco zasáhlo víc, než jste čekali, není to slabost. Je to zpráva z vašeho nitra, že tam něco důležitého čeká na pochopení. Možná právě teď je ten čas dát sobě a svým emocím větší prostor – s respektem, trpělivostí a laskavostí.